Přechod přes Watzmann

Watzmann je centrální masiv Berchtesgadenu a třetí nejvyšší horou Německa. Mimo unikátní hřeben se pyšní skalní stěnou s převýšením 1 800 metrů.

K výjezdu na toto místo (14. - 16. 8. 2026) mě inspirovala lezkyně a kamarádka Máša, která tento kolos přešla se svým partnerem Davidem. Už v době jejich premiéry jsem se vyptávala na podrobnosti a studovala varianty tras. Potenciální akci jsem si tehdy uložila do pomyslné úschovny se složkou „NĚKDY USKUTEČNIT“.

Honzův srpnový volný pátek nás přiměl přemýšlet nad možnostmi, jak strávit společný čas. Probrala jsem tedy uložené varianty odpovídající naší časové dotaci a… navrhla Watzmanna. Začali jsme plánovat cestu a bedlivě jsme sledovali počasí, protože za deště nebo hrozících bouřek bychom na takovém místě být rozhodně nechtěli.

Domluvili jsme se, že se nebudeme přepínat a cestu rozdělíme na dva dny. Plán zněl tak, že v pátek vystoupáme k Watzmannhausu, přespíme na této největší alpské chatě a v sobotu za úsvitu vyrazíme na hlavní část přechodu. Bohužel jsme se při rezervaci noclehu dozvěděli, že chata je zcela naplněna až do poloviny září. Nabyla jsem pocitu, že tímto je náš plán zmařen a začala jsem se horlivě přehrabovat v imaginární složce a vytahovat staré i nově uložené trumfy jako alternativy k této horské pecce.

„Pojedeme a dáme to za jeden den, ne?“

Toto prohlášení z Honzových úst pro mě bylo naprosto šokující. Podobně „praštěné“ nápady totiž obvykle pocházejí z mé dílny a Honza se jim pouze statečně přizpůsobuje.

Předpokládala jsem, že si v tu chvíli zcela neuvědomuje náročnost, která je s takovým rozhodnutím spojena. Pro jistotu jsem zopakovala návrhy jiných výletů. Honza, fascinovaný vším nastudovaným, se nenechal odradit a stál si za přesvědčením, že přechod za jeden den určitě zvládneme. Byla jsem naprosto spokojená. Já jsem pro každou šílenost a taková chvíle znamenala sdílenou odpovědnost za celou akci.

Vyjeli jsme v pátek, přespali na parkovišti, ze kterého jsme plánovali vyrazit před třetí hodinou ranní. Po budíčku, o který se postarali němečtí hoši vstávající ve vedlejších autech, jsme se do sebe snažili vpravit vodu, rohlíky s oříškovým máslem a banánem a tělo přimět ke startu večer uvařenou kávou.

Ani tento maximálně vyladěný startovní balíček mi však nepomohl. První stoupání ke Stubenalmu mě naprosto odrovnalo. Nemohla jsem popadnout dech a i přes brzké chladnější ráno jsem byla úplně durch. Tělo zcela otevřeně protestovalo proti aktivitě zahájené v netradičním čase a Honzově nastavenému tempu. Doufala jsem, že jeho přemotivovaný raketový start brzy přejde do udržitelnější zóny. Opak byl však realitou.

Za Dubem jsme vlála až k Watzmannhausu, ke kterému jsme se vyšvihli za světla čelovek za téměř přesné dvě hodiny. Směrovky přitom naznačovaly čtyřhodinový výstup. Přiznám se, že mojí hlavní motivací byl především Honzův světelný kužel. Za zády mě také neustále atakovala a popoháněla německy halekající partička, která se rozhodla být nejen naším budíčkem, ale i součástí ranního doprovodu. Skupinka se několikerým zrychlením pokusila o můj pomyslný skalp. Po každém předběhnutí či mém uvolnění cesty mladí muži následně zvolnili a já je opět musela předejít. Tušila jsem, že jde o situaci, která je mi povědomá ze smíšených startů některých závodů: Ženský element, který naneštěstí stíhá mužskému tempu, musí být zneškodněn. Jakýkoli náznak srovnatelné či dokonce vyšší výkonnosti by totiž mohl citelně pošramotit pánské sebevědomí. To si, dle mého názoru, mnohdy v podobných případech nehoví na vysoké laťce.

Když mě kluci poněkolikáté vytlačili dozadu a zároveň mě odstřihli od Honzy, rozhodla jsem se jejich dalším atakám nepodlehnout. Nezbylo mi nic jiného než absolvovat neplánovaný ranní kondiční trénink, kterému už zadní linie nedokázala konkurovat.

U Watzmannhausu jsme si odpočinuli, občerstvili se a sledovali probouzející se oblohu a hada čelovek táhnoucího se od chaty až k vrcholu vysoko nad námi. Hodili jsme batohy na záda a pokračovali dál. Naši rivalové, kteří přifuněli na konci naší siesty, odložili zastávku na později. Rozhodli se opět konkurovat našemu tempu. Jejich motivace vydržela přibližně do poloviny následujícího kopce, kde veškeré snahy definitivně vzdali.

Pokračovali jsme a konečně si užívali svůj prostor. Ranní světlo nás navíc začalo nutit k častějším zastávkám. Výhledy byly dechberoucí. Dávno jsme minuli pásmo kleče a zbývalo vystoupat jen několik stovek výškových metrů z plánovaných 2200. Blížili jsme se k pověstnému hřebenu.

Na prvním vrcholu, který otevírá hlavní část přechodu, odpočívala asi desítka horalů. Poctivě jsme nasadili přilby a oblékli ferratové úvazy. Ve výsledku jsme cvaknutí karabinami využili jen několikrát. Minimálně jištěná trasa vyžadovala především jistý krok, chladnou hlavu, fyzickou zdatnost a základní lezecké zkušenosti. Na nedělní rodinnou procházku bych ji rozhodně nedoporučila.

Exponovaná cesta je mezi milovníky adrenalinu velice populární, takže ani v době časného sobotního rána jsme na ní nebyli sami. Naštěstí nešlo o davy, ale jen o několik skupinek a dvojic. Cesta vedla přímo po hřebeni, z jehož šířky místy mrazilo. Jinde byla nepatrně svedena do úbočí, kde člověka za hranou stezky čekal neuvěřitelný pohled do hlubin.

Výhledů do všech stran jsem se nemohla nabažit. Výška až 2 700 metrů navozovala téměř letecké pocity. Všeobecný respekt byl patrný v absolutní koncentraci na cestu. Místy jsme fotili, natáčeli a komentovali naše počínání.

Postupně jsme vzdali snahu o komunikaci s většinou německy mluvících turistů. Narazili jsme zde na zvláštní sortu lezců, která se vůbec nepodobala přátelské nátuře, na kterou jsme v horách zvyklí. Kamenné tváře, minimum pozdravů, žádné úsměvy, potřeba hájit si svou pozici. Projevy, které mi k takovému místu absolutně nepasovaly.

Cesta nás zavedla na všechny tři vrcholy masivu: Hocheck, Mittelspitze a Südspitze. Na nejzazším bodě hřebenovky jsme doplnili energii a s pocitem dosaženého aktuálního horolezeckého maxima vyrazili na sestup.

Slyšeli jsme, že právě cesta dolů na této straně představuje největší výzvu celé trasy. V našich hlavách to byla pořád jen „sestupovka“, která bude zkrátka dlouhá.

Povídačky dostály svého. Exponované lezecké pasáže střídala suťová pole a celý scénář se opakoval znovu a znovu. Za přilby, které jsme pro jistotu nechali na hlavě, jsme si děkovali, protože došlo i na chvíli, kdy kolem nás ve skalnatém žlabu prosvištělo několik kamenů uvolněných lezci nad námi. Když mi několikrát podklouzly nohy a skončila jsem v suti nebo rozpláclá na kamenech, začala jsem být lehce nervózní. Tato situace potvrdila odcházející podrážku na mých léty prověřených Hanwazích, a definitivně tak pojistila neodkladnou návštěvu ševce.

Protože jsem začala pečlivě kontrolovat každý krok, změnil se sestup v pomalou a vyčerpávající "scházečku". Snažila jsem se uvolnit a zrychlit, ale téměř každý takový pokus končil dalším nepříjemným skluzem.

Po dlouhých hodinách ve skalách a suti jsme se konečně dostali na úzkou stezku vedoucí údolím. Každých pár metrů ji křížily nepřátelské dřevěné prahy. V okamžiku, kdy moje hlava vypnula režim maximální koncentrace, vypnulo se téměř celé tělo. Nechtěla jsem zastavovat, protože jsem měla obavu, že už bych se znovu nerozešla. Autopilot, který si obvykle umím zapnout, tentokrát také nefungoval. Honza na mě musel neustále čekat. Snažila jsem se držet jeho tempo, ale tentokrát to prostě nešlo. Vyděsila mě vlastní únava. Po dalších dvou hodinách klopýtání přes pražce a po několika podvrknutích kotníku jsme s Honzou domluvili zastávku na chatě Wimbachschloss. Moje oblíbená vídeňská káva mě postavila zpátky na nohy a delší odpočinek mi dodal nové síly. Když jsem se rozhlédla po zaprášeném a unaveném osazenstvu s přilbami na batohu, tušila jsem, že můj stav sdílí nemalý počet dalších osob.

Zbytek cesty lemoval vodní tok, který pramenil kousek pod chatou. Při pohledu na křišťálovou vodu Wimbachu jsem zatoužila ponořit rozpálené tělo do té neuvěřitelně čisté nádhery. Nakonec jsem se ale podvolila Honzově přání dojít až k parkovišti a očistu absolvovat tam. Voda byla extrémně ledová. Po minutě v ní člověk necítil chodidla. Ráchala jsem se v tom ledovém úžasu až do zmražení, vylítla na břeh nabrat dech a zase skočila celým tělem pod hladinu. Tento proces jsem opakovala několikrát.

Závěrem připojím drobnou vzpomínku na úplný konec cesty jako svědectví sociálního happyendu. Při jednom z posledních odpočinků asi kilometr před cílem se na nás k našemu úžasu vrhla "naše německá startovací skupinka". Tentokrát s námi hoši konečně prohodili pár milých slov a společně jsme zamířili k autům. V setkání jsem cítila symbolické usmíření a pocit sounáležitosti, který do hor patří mnohem víc, než ranní souboje o pozice na stezce.

Na večeři po koupeli jsem málem usnula. Kolem 20:00 jsme zapluli do auta a spali slastných 9 hodin. Další den jsme navštívili soutěsku Wimbachklamm, kavárnu a pekárnu v Ramsau, prošli se podél potoka v přírodní rezervaci Zauberwald a došli k jezeru Hintersee.

Celou oblast mohu nadšeně doporučit. Nabízí kombinaci vysokohorské turistiky, nádherné přírody i příjemných míst k odpočinku. Ze západních Čech je přitom překvapivě dobře dostupná.