- 9. 2026
Ačkoliv se teď cítím nejlépe na technických tratích, věděla jsem, že 50 km v tahu mi rozhodně neuškodí. Navíc tento závod je mou tradiční záležitostí. Za posledních šest let jsem vynechala pouze loňský ročník, kdy jsem byla ve stavu dočasně dlouhodobě nezávodním. Pro letošek bylo jasno. Loňskou absenci smáznu letošní jistojistou násobnou dřinou.
Tělo lazené převážně srpnovými závody s minimem kvalitních tréninků jsem hodlala hodit do rozbouřených vod. Plánovala jsem se zmáčknout a tím pádem trochu zariskovat. Tušila jsem, že první dejvické strmáky budou bolet. Doufala jsem ale, že po počáteční smrti se někde cestou otřepu a zažehnu.
Poctěna umístěním do první startovní vlny (vzpomnělo se na moji formu z předchozích let - díky, Katko!) spřádám plán, jak se co nejrychleji dostat do varu a současně nezemřít.
Na rozjezd a zahřátí mám asi 12 minut. Zbytek času jsme parkovali... ačkoliv úplně nevhodně kdesi na top rezidentním místě, kde jsem Honzovi nakázala zastavit dle vzoru ostatních. Kdyby to totiž bylo na mém opatrném a poctivém muži, tak snad parkujeme až na Zličíně. Dále jsem také dost času trávila vedle menzy, kde jsem stála frontu na WC.
Na zahřátí si běžně dopřávám úctyhodný prostor, ale pracuji s tím, co mám aktuálně k dispozici. Jedu, ačkoliv na potřebné rozkmitání mám absolutní minimum času. Sotva se posadím na kolo a dvakrát roztočím nohy po zaváděcím kopci. Uvědomuji si ale, že kdybych nepřijela oblečená už z domova a byla nucena stát frontu u výdeje startovního čísla, mohla bych zapomenout i na těch pár zubožených minut rozjezdu.
Valím na lajnu.
Řadím se hned vedle legendy závodu a autorky podcastové série "Dámy na kole" Káji Polívkové. Povídáme si a Kája se se mnou nakonec ochotně fotí, abych měla památku sem na blog.

Takže tady je.
Můj oblíbený moderátor hlásí poslední minuty do startu. Honza, který je tu se mnou tak trochu neplánovaně, nervózně přešlapuje u nejbližšího přechodu. Já se mezitím psychicky připravuji na bolest prvních napálených výjezdů.
Plán je jednoduchý: trysk. Chci mít úvodní kopce co nejrychleji za sebou. Plán vychází naprosto dokonale. Na posledním kopci v prvních pěti kilometrech doslova chcípám.
Z původní druhé pozice mezi ženami padám na pátou. Netuším, jestli mám ještě šanci propracovat se zpět. Vím ale jedno - jakmile dostanu příležitost na chvíli svěsit, určitě následně naskočím a pofrčím.
Po první bolestivé šichtě však přichází druhá. Rozdávají se karty do skupin. Potřebuju chytit partičku, se kterou se dá spolupracovat. Nedaří se. Mužské sestavy jsou buď příliš rychlé, a nebo příliš pomalé. Některým se nechce spolupracovat a střídat. Chvíli jedu ve skupině, chvíli sama, kde doufám v další dojeduvší vlak cyklistů. Takto trávím dalších určitě patnáct kilometrů.
Až u Okoře to začíná vypadat nadějně. Nějaká skupina by vyjít mohla. Ach jo, zase se trháme a nikam to pořádně nespěje. Ve výsledku spolupracuju vždy maximálně se dvěma cyklisty. Párkrát také po skotských střicích odpadnu do háku já a jsem ráda, že jsem ráda.
Následují technické zóny, kde je mi zase dobře. Před sjezdem do Šáreckého údolí záměrně unikám skupině. Nechci, aby mě v technice někdo rušil. Sjezd profrnknu výrazně lépe než silnici a valím dál.
Začíná další hra. Stíhám Patricii - aktuálně třetí ženu závodu. Mám tedy v tu chvíli za to, že druhou, protože jsem si myslela, že první dívka na gravelu pojede vlastní kategorii. Až později zjišťuji, že jsou všechny stroje sloučené.
Patricie má výhodu v kopcích. Je lehoučká a má suprový tah. Vždycky mi v nich vzdálí. Já mám eso v rukávu jinde. Sjezdy, roviny, zatáčky.
Na posledních pěti kilometrech konečně utvoříme s dalšími jezdci skupinu. Jdu na špici a dotáhnu ji až pod poslední kopec - výjezd do Dejvic. Tady se bude lámat chleba. Vím, co přijde. Nemusela jsem být Libuše, abych věděla, že Patricie nastoupí a odjede mi. Makám. Dosud vlastně nevím, s jakými pocity jsem tam ten poslední štípanec dala. Následují dlažební kostky, sjezd k univerzitě a ... vidím ji! Patricie je nějakých 100 metrů přede mnou. Jedu! Každou zatáčku projíždím na maximum a co nejekonomičtěji. Kluci za mnou hulákají, ať máknu, že by přece byla škoda to teď vzdát, když jsem to celé pod Dejvice odtáhla. Nechávám se motivovat a řežu to, jak jen můžu. Poslední pravotočivá. Najednou jsme s Patricií vedle sebe. Přeřazuju do tahu, stoupnu si do kola a spurtuju, co to jde.
Cíl. Povedlo se!
Projíždím jím jako 3. žena absolutně.



Moderátor bleskově opravuje pořadí ženských dojezdů, protože si mého průjezdu vůbec nevšiml. Až výsledková tabule mu prozradila, že už jsem tady. Vedu s ním pak ještě rychlý rozhovor do mikrofonu. Potěší mě také pokec s fajn bikerkou Páťou (dosud probíraná soupeřka). Zdravím Rudu a mrkám na Duba stojícího opodál, který mi i s rýmičkou a únavou po služebce v zahraničí neváhal supportit - děkuju.
Jsem nadšená.
Ne ani tak proto, že z toho bylo třetí místo. Ale proto, že vím, že jsem ze sebe dostala maximum a závodila jsem až do poslední možné vteřiny.
