- 8. 2026
Můj první triatlon jsem absolvovala právě tady - Kamenný rybník, 26. srpna 2017. Příští rok to bude 10 let, co mě tahle poněkud pochybná záliba v dobrovolném střídání utrpení ve vodě, na kole a v běžeckých botách odmítá pustit. Po závodní pauze tak bylo vlastně jasno, kde se znovu postavit na start.
"Návrat ztracené ženy"
Takto označil Jelda moji sobotní přítomnost u Kamenného rybníku. Registruji se na závod, se všemi se rychle zdravím a letím do depa. Krapet jsem se zdržela a z mé obvyklé Hujerovské dvouhodinovky před startem už zbývá sotva 50 minut. Zaplněné stojany v depu využívám jen na zavěšení kola. Zbylý vercajk chystám na trávě stranou od kola. Libuji si ve svižné přípravě. Pokárání zasloužím za jedinou věc - v batohu chybějící dětský pudr, kterým běžně vysypávám závodní obuv. Naštěstí je to jen triatlonová kosmetika a na kratších distancích se dá pohodlně závodit i bez něj. Po rozpravě obouvám druhé běžecké boty, které s sebou vždy nosím kvůli rozklusu před startem. Stíhám prolítnout jeden běžecký okruh. Naplňuji tak vědomí učiněného aktuálníjo maxima - součástí tohoto módu je plácnout si s trasou běhu a cyklistiky (biketrať jsem projela den předem za nejhorších možných podmínek, kdy lilo jako z konve). Znovu jsem okusila cesty nakombinované pro horskou cyklistiku.
V 11:00 startují muži a v 11:15 se má prostor v nejzazším kousku rybníku vytvořit pro ženy. Postřehnu, že z některých dívek a žen je cítit nervozita. Některé se dokonce svěřují, že se chystá jejich první triatlonová zkušenost. Vzpomínám nostalgicky na svůj začátek. Stála jsem tu úplně stejně - v podprsence a kraťasech. Plaveckou část jsem tehdy překonala prsařským stylem, protože kraul pro mě tehdy představoval spolehlivou cestu k panice a občasnému topení. Na kole jsem sice jezdila, ale slovo „trénink“ by bylo pro toto počínání celkem odvážné označení. Jediné, na co se dalo tehdy trochu spoléhat, byl se skupinou trénovaný běh. I přes to všechno se nakonec konalo závěrečné překvapení, kterým bylo tenkrát moje 3. místo. Holkám moc přeji, aby měly hezké pocity. Sama doufám v dnešní co nejlepší počínání, se kterým budu spokojená. Hnutá záda ze včerejší nakládky kola do auta naštěstí necítím. Nějak extra zregenerovaná po celotýdenních sportovních užívačkách nejsem, ale není nic, za co bych mohla omluvit případné ulevování si. Jde se makat dle možností! Všude jsou přátelé a známí, se kterými se zastavuji na rychlý pokec. V 11:00 se také objeví teta s mojí mamkou z KV jako překvapením dne. Z původního sólo výletu je nakonec docela pěkná potkávačka. Do vody se těším, ale neplave se mi nakonec tak dobře, jako na KIWI triatlonu. Držím si 2. pozici, ale cítím se zabržděná. Ve vodě se nedokážu koncentrovat a místo silovějších záběrů jen máchám rukama. Po celkem svižném depu si ukládám absolvovat nekompromisní jízdu. Špatně se mi však rozdýchává plavecká část. Odhaduji, že na tento chabý cyklistický úvod má vliv také měnící se počasí. Výmluvy si však opět zakazuji a zkouším se pohecovat v kadenci a reakčnějším rozjezdu po projetých zatáčkách.
Depo na běh zvládám v podobném módu jako na kolo. Ke zlepšení je prostor, ale trailovky se mi obouvají celkem dobře. Vyrážím i s číslem a S.O.S. cukříkem, který nakonec nevyužiju. Energie mám dost. Ranní předzávodní kotlík (rýže, mák, banán) i další doplnění energie až do tohoto času závodu mi sedlo (děkovala jsem si za do bidonu přisypaný INTERFUEL od PROM-IN.
Teď už jen běžecky vystoupat kopeček, sklesat k zázemí, to celé ženám naděleno x 2... a je to. V závěru halekám na kolem mě probíhajícího Chudyho, který strojovitě ukrajuje trať. Protáhnu krok a snažím se kopírovat jeho tempo. Zaháním tak pocit dřevěných nohou, který s sebou přináší posledních několik set metrů. Mamka s Pavlí mávají a Klajňák hlásí první ženu v cíli. Protínám pásku a okamžitě mě přepadne pocit, kvůli kterému se člověk dobrovolně vydává pro sportovní štípnutí. Ta známá cílová euforie, která se dostaví téměř vždy navzdory umístěním a časům. Hlásím, že mě běžecký kopeček bolel a že budu muset trénovat přechody. Fandím pak dalším závodníkům, povídám si s lidmi kolem, občerstvuji se, čistím se od bahna a chvátám do suchého prádla. Do zázemí se vracím zrovna když za podpory všech přítomných probíhá poslední závodník. Následuje vyhlášení vítězů. Obvykle příliš neprožívám dárečky, medaile a trofeje, ale tentokrát jsem opravdu poctěna. Mimo krásné sponzorské dary získávám tradiční keramickou destičku - věnuji ji mamce za to, že za mnou přijela. Odcházím jako jedna z posledních po důklané rozloučce. Musím do Plzně za závody zase brzy. Po plzeňských sportbláznech se mi stýská více, než jsem si byla ochotná přiznat.
Děkuji 321startu a Klajňákovi za krásný závod a za dobrou věc, která se s touto akcí pojí. Veškerý výtěžek ze závodu totiž putuje Pomocným tlapkám, což celé akci dává další rozměr. Závodník si tak neodváží domů jen sportovní zážitek, ale i pocit, že jeho účast pomohla.
