Chvíle před prvním srpnovým víkendem vypadaly přesně tak, jak jsem si plánovala letní dny: cyklistika, běh, plavání, výlety do hor a jiné aktivní žití s tím, že tělo neklade významný odpor. Pocity byly dobré, ale vnímala jsem, že jakmile přidám intenzitu, vše není úplně ideální. V tréninku chyběl řád a předchozí sezónní fáze. Stále jsem si navíc nebyla jistá, zda to není jen vůle a hlava, které se rozhodly ignorovat dozvuky poboreliózové sinusoidy. Není divu. Do popisované doby jsem zažívala kolotoč, kdy pár dní vše funguje, ale pak nastanou chvíle á la mód vypadlé pojistky. Přála jsem si, abych nyní zůstala u dobré energie.

Sbírala jsem odvahu a síly. Snažila jsem se nastavit tak, abych si v aktuálním maximu užila první letošní závod. Začala jsem také významně opomíjet některé méně povzbudivé komentáře typu:

"Ty jsi docela přibrala, co?"

„Už jsem myslel, že jsi v důchodu.“

Věděla jsem, že pár kil navíc a pauza ve sportu nepůsobí dobře. Vnitřní apel, který pak naskakuje, ať člověk chce, nebo ne, jsem pak krotila argumenty a vědomím, že dění posledních dvou let nebylo příkladem ideálních podmínek pro budování formy.

Do cesty jsem povolala dokonce i vyšší moc z vesmíru a hecovala jsem se posledním úplňkem. Tradiční nespavost kolem této fáze jsem přetvářela v sílu a v záležitost, kterou má (dle horoskopů) vodnář "chytit za pačesy". Ve snaze najít znamení sportovního znovuzrození mi snad tyto „ezo“ myšlenky čtenář odpustí.

Těšila jsem se na domácí závod, známé tváře a na atmosféru, kterou umí vytvořit jenom přeplněné startovní pole plné triatlonových nadšenců. Věřila jsem ve své aktuální možnosti i s vědomím, že skáču rovnou do triatlonu bez jakéhokoliv izolovaného testovacího závodu a strukturovaného tréninku.

Pro závod jsem mimo tréninky učinila spánkem a nutricí maximum. V den D. jsem po rozklusání a rozjezdu na kole připravila depa. Vše proběhlo hladce. Musím se pochlubit, že se mi dokonce podařilo sbalit veškeré vybavení do jednoho triatlonového batohu (ještě se tak za celou moji trihistorii nestalo :-D).

Na Jámě (otovický lom) už jsem se vítala se známými. Okamžitě se dostavil vnitřní pocit, že jsem na místě, kterému rozumím. Opakovala jsem si, že mám příležitost být tu a v duchu jsem za to pokorně několikrát poděkovala. Vnímala jsem každičký okamžik, závodní atmosféru, sporťáky, jejich vtípky a nasazení. Těšila jsem se na 3v1 aktivity, které jsou tou nejlepší náplní mého volného času.

Konec rozjímání. Je tu tradiční předstartovní rutina: příprava depa, doživit se, nalepit náplast proti chrápání, která je pro mě už typická (až po velkém marketingovém boomu lepítek se mě lidé přestali ptát na zlomeninu nosu).

Pak přišlo na řadu diskutované téma: neopren.

Moderátorka Martina Poštová vyzývala, aby účastníci závodu myšlenku plavby v černém obleku opustili. Já, původně rozhodnutá využít každou legální výhodu, jsem nakonec dala na slova z mikrofonu, rozhodnutí ostatních závodníků a na doporučení mého manžela. Volbu jsem obhajovala také tím, že neopren mi často spíše překáží, škrtí a kazí techniku. Na 500m tedy vyplavu jen se svými silami. Pochybovat o této volbě jako správné začínám až když těsně před startem přilítne v neoprenech poslední skupinka triatlonových přátel. V tu chvíli už však bylo rozhodnuto.

Start.

Plavu překvapivě klidně bez průvodní paniky a zběsilého máchání rukama. Soustředím se na dlouhý záběr a dobrý pocit. Když vybíhám z vody jen chvilku za nejrychlejší plavkyní, skoro tomu nemůžu uvěřit.

Pak přijde velice pomalé depo. Zde vnímám stabilně velký prostor pro zlepšení.

Na kole se u výjezdu z převlékací zóny setkávám s Hančou a další závodnicí z Chebu. Jsme výkonnostně podobně silné, takže začíná skutečný závod. S Hančou od druhé půlky cyklistiky spolupracujeme a já si tuto veselou spolujízdu dost užívám.

Do druhého depa přijíždíme společně. Ani zde se mi však přerod na další disciplínu v tempu nedaří a ztrácím významný čas.

Běh se neodehraje dle představ. V současnosti rozhodně není mou dominantní disciplínou a zde, na krátké závěrečné distanci, je to znát. V úvodu se snažím držet kontakt se závodníky, které mám v dohledu a vydat ze sebe maximum. Na zrychlování to dnes není, ale bojuju o každou pozici. V dalovickém parku se nakonec smiřuji s tím, co jsem aktuálně schopná vymačkat. Snažím se být poctivá – nepolevuji.

Celkově první žena Hanča už čeká v cíli. Asi minutu za ní obsazuji svou oblíbenou 2. pozici. Ač nechci být patetická, oči se mi zalévají slzami dojetí. Užívám si, že jsem zase po několika měsících snah o vzkříšení svého těla opět proběhla cílem. Milé mi přijde každé podání ruky, povzbuzení i následné sdílení závodních chvil. Jsem zpět ve svém triatlonovém módu, který potvrzuje úspěšně dokončený závod. Možná že je to také znamení, že jsem o kousek blíž sama sobě.