Jesenický Surovec 50km MTB

sobota 17. 10. 2026

"Pancířské stráně se letos nekonají? Cože?"

Smutná zpráva! Vzhledem k loňskému závodnímu výpadku jsem si nevšimla, že se také rok 2025 nesl v duchu absence tohoto oblíbeného bikového zavíráku. Umanula jsem si, že vzhledem k uvedeným skutečnostem najdu vhodnou alternativu, jakožto jednu z posledních sezonních cykloradostí. (Posledníček to však není!)

Při pohledu do závodní nabídky mi ulpěl zrak na "Jesenickém Surovci" - víkendovém festiválku pořádaném v jesenickém kempu kousek od Rakovníka. Mimo běhy a dogtekking se nabízely i závody na biku - 300 km, 50 km a 25 km.

"Nový podnik, nové zážitky, nové cesty a výhledy do přírody."

Tentokrát jsem se projevila jako největší závodní pankáč. Podrobnosti o závodě a 50km trasu vygenerovanou v PDF jsem omrkávala poprvé cestou do Jesenice. Počasí mi nahlásil Lukáš při naší páteční dvouhodinové jízdě na trailech, před kterou jsme ještě sázeli dobrou hodinu kraula v KV Aréně. (O předzávodním ladění se nedalo mluvit ani vzhledem k ostřejší náplni předchozího týdne.)

Podle startovky se mělo jednat o závod malého formátu, takže jsem čas před ním pojala s nebývalou lehkostí bez extrémních příprav mně vlastních.

Před 10. hodinou přijíždíme do kempu plného aut. S Dubem valíme oči na očekávaný "skromný závod". Opak je pravdou. Lidí mraky. Na obloze je tomu naštěstí jinak. (Lukášova rosničková predikce se naplnila až při vyhlašování, kdy drobně sprchlo.) Potkávám známé bajkery a xterráky. Vedle našeho auta dokonce parkuje František Bulava - tak milé setkání. Ihned se objímám s Péťou, Michalem, Šturmajzem, Píďou a dalšími! Hotový zástup eliťáků. Oblékám se. Kopec jako rozjezd a natěšená valím na start. Nejsem ani trochu nervózní. Navíc si libuji, jak je pěkně. Slunce a rozjezdový kopec rozhodují o oděvu tzv. "krátký, krátký".

Organizátoři se veřejně omlouvají za absenci časomíry, která na poslední chvíli odřekla přítomnost. Záznam dojezdů je na pořadatelích. V duchu si říkám, že budou mít "růčofůčo" náročnou akci. Mé obavy se závěrem naplní - nebudu však předbíhat. Do startu deset vteřin a valíme.

Dub mi ještě hlásí, že převýšení "čtyřistapáďo" je na jednom pětadvaceti kilákovém okruhu prd. Můj protest a nesouhlasné argumenty se potvrdí. Trať je slušně zvlněná. Cesty se táhnou lesy a poli bez záludností, s minimem techniky, avšak s nutností stále topit pod kotlem. Technické projíždění zatáček a ostražitost na šotolinovém a hrabankovém povrchu je výhodou.

U jednoho dlouhého sjezdu se modlím, aby moje milované kolečko neskončilo ve spárech nastražených pahýlů a odlétávajících klacků. Valím, jak jen to jde. V prvním okruhu se propracovávám kupředu. Pomůže mi k tomu skupina, kterou dojedu. Snažím se jí udržet zuby nehty. Dost energie mi to sebere, ale díky tomuto úsilí se propracovávám na první pozici mezi ženami. Aktuálně se ztrácím z dohledu konkurentkám a valím dál.

Nakonec se ocitám ve skupince tří jezdců, kde významně zpomalujeme. Po chvíli, kdy nečekaně zvolníme, beru situaci do vlastních nohou. Říkám si, že jsme dost slevily ze svého úvodního apelu. Musím to rozjet. Ohlížím se a zjišťuji, že se naplňuje má obava. Druhá Péťa už je se svým konstantním dieselem v kontaktu.

Zhruba na 35. km při zdolávání silničního kopce už jsme jen kousíček od sebe. Musím zabrat. Hecuji se a točím nohama, co mi síly stačí. Na koruně kopce se chytám docvaknuté rychlé party a spolu už valíme dál. Na sjezdy si troufám být vpředu. Vyrobím si se skupinou kvalitní náskok, který se mi posléze hodí.

Nastane totiž krize! 3,5 km před cílem se dostavuje cvrnkání ve stehnech značící přicházející křeče, které jsem měla naposledy asi před pěti lety na běhu italského terénního triatlonu. Snažím se si rychle vzpomenout, co mi tenkrát k odklonění pozornosti od potíží pomohlo.

"Je to jen o hlavě. Musím se soustředit na něco jiného. Třeba na kolo přede mnou."

Zapichuji tedy pohled do země a snažím se pravidelně dýchat a hluboce se zamýšlet nad točící se gumou v pohyblivém podkladu. Dokolečka si také opakuji: „Hlava, hlava, hlava.“

Nic dalšího kloudného mě nenapadá a krize ne a ne přejít. Nakonec mi pomůže přítomnost Rudy Šturma, kterého dojedu asi kilometr před cílem. Sounáležitost a možnost dokončit jízdu s někým, koho znám, nakonec moje údy osvobozuje. Zaberu. Poslední lesní kopeček, projížďka kempem a jsme v cíli.

Peťula doráží s nebezpečně malým odstupem. V cílovém prostoru označuji mezi hlubokými výdechy a zadržujíc hekání tento počin za opravdu náročný. Uvědomuji si také poměrně vysokou prestiž, protože zúčastněné ženy a především nejbližší konkurentky - druhá Péťa a třetí závodnice, jsou výborné bikerky. Peťulu navíc považuji za bezva sportkámošku, takže přenastavit mód „závod“ je pak všeobecně mnohem náročnější. Měla jsem zkrátka co dělat, abych si pozici uhájila.

Jsem ale se svým výkonem na aktuální možnosti spokojená. Nikde jsem se nepošetřila (snad jen kousek ve zmiňované trojici).

S výsledky nakonec opravdu drobné potíže nastaly. I přes snahu chyby co nejrychleji odstranit se situace neobešla bez stresu a pocitů zmaru patrných z tváří organizátorů závodu. Náprava proběhla před vyhlášením i v jeho průběhu, kdy se upřesňovaly i pódiové výsledky. Drobné zmatky většina zúčastněných pochopila a omluvila. I přes nepříjemnosti vyzařovala z terénních závoďáků povšechní pohoda a sounáležitost.

Ještě jednou bych takto chtěla vyjádřit podporu a poděkovat za krásný závod a zázemí, bezchybné značení, pozornost ke startovnému (minimedovina) a ceny (medovina, ručník - vše s logem závodu), dále občerstvení atp. Milí a nadšení lidé udělali maximum. Děkujeme!

Z 1. místa v ženách jsem, vzhledem ke konkurenci, nadšená. Na závěrečném stupínku pro nejrychlejšího muže a ženu jsem měla navíc tu čest stát vedle Denise Jogla, absolutního vítěze závodu. Jde o nadějného mladého cyklistu z cyklotýmu Petra Nováka SportRaces. „Teta Jane“ (moje přezdívka od těchto cyklistických floutků) byla svědkem toho, jak tato naděje již před dvěma roky neuvěřitelně makala na Malorce. Díky za milé setkání, Deni, jeď dál, držím Ti palce!