Víkendové zachvění v podobě triatlonu "KIWI muž" jsem nadšeně odžila. Skutečnost, že se vše tak nějak povedlo, jsem se rozhodla nenechat jen tak uvadnout. Vytipovala jsem si další podnik, kterým bych své závodní vzkříšení podpořila. Bikemaraton Karlovy Vary.

Trochu jsem si pamatovala cesty naznačené pomocí GPX na stránkách závodu. Tenhle uzel jsem ale neznala dokonale a už vůbec jsem se v návaznosti úseků neorientovala. Do lázeňských lesů jsem tedy ve středu, ve čtvrtek i v pátek podnikla rychloprůzkum. Nejdříve pomalu načíst kompletní trať druhé nejdelší distance, následně zdolat náročnější výstupy a technické pasáže. Byla jsem klidná a až neuvěřitelně srovnaná s tím, že vůbec netuším, jak mi to pojede. Trať se mi líbila a začínala jsem se těšit. V pátek jsem si v zázemí závodu koupila startovné a v sobotu v 11:00 se postavila na startovní čáru. Známých v roli závodníků organizátorů a fanoušků bylo dost. Věděla jsem, že trať bude těžká, a proto jsem si i přes zdánlivě kratší distanci vzala dost pití a gelů. Vyplatilo se. Energie mi nedošla. Měla jsem dokonce pocit, že tělo se do pořádného tahu dostalo až někdy za polovinou závodu. V tu chvíli mě trochu zamrzelo, že jsem nezvolila variantu "A "na 70 km. Kopec, sjezd, kopec, sjezd, samá stezka, singl a technika. Strašně mě to bavilo. Klikaté sjezdy jsem i v prašném a klouzavém stavu sjížděla s grácií. Měla jsem pocit svižné, ale bezpečné jízdy. Neriskovala jsem, ale zase jsem se nikde s ničím příliš nepárala.

U lamy na Březové čekal Dub se Standou (mým varským spinningovým kámošem a jedním z organizátorů akce). Hoši se původně neznali a k hovoru je motivovalo sdílené místo. Standa Dubovi hlásil, že ještě čeká na známou, aby jí podpořil. Dub zase, že očekává manželku. Oba zahalekali ve chvíli mého průjezdu a následně na sebe vytřeštili oči a začali se smát. Došlo jim, že celou dobu oba nevědomky čekali na mě. To víte, nakoplo mě to. Taková neplánovaná dvojitá podpora je lepší než jakýkoliv nejlepší gel.

Dojela jsem skupinu mužů. Společně jsme funěli do kopce na Vítkovku. Kola mnohdy podkluzovala na drolící se na prach vysušené cestě. Teplota se při výjezdu pocitově rapidně zvedala. V nejžhavějších chvílích jsem brala s povděkem konec stoupání. Sjezd jsme zahájili kousek pod vyhlídkou. Na zdejší občerstvovačce jsem vůbec nestavěla. Průběžně jsem si za to děkovala, protože jsem tak předjela celou skupinu a měla dostatečný prostor na sjezdový traverz plný zatáček a zákrut. Ten jsem dobře znala, takže v případě, že bych byla součástí větší skupiny, by byla škoda být někým brzděna. Jela jsem na bezpečné hraně. U trailu "Černá Marie" jsem dojela další skupinu, ve které muži (neznalí terénu) promýšleli stopu jedné z nejnáročnějších částí trasy. S nekompromisním a sebevědomým hlasem jsem poprosila o prostor. Profrnkla jsem načtený úsek a valila k brodu.

Pak už zbývalo dojet zbytek trati na protilehlém kopci. Zase několik stoupáků, traverzů a prašných, ale krásných cest. Některé křižovaly ty, které znám, po jiných jsem kopírovala svou středeční prvojízdu.

Chvíli jsem jela se dvěma jezdci, později s jedním. Posledních asi sedm kilometrů úplně sama, s tím, že jsem ještě pár závodníků předjela.

Do cíle jsem dofrnkla plná sil, radosti a chuti pokračovat. Cílový práh jsem přejela jako první žena trasy B a 43. závodník celkově. Následující čas bylo na programu občerstvení,  příjemné povídačky, sprcha jedním půlitrovým Rájcem, vyhlášením a bezva pozávodním pocitem.

Gratuluji všem kamarádům a známým, kteří trasu absolvovali. Děkuji také Dubovi, který si kvůli mé podpoře na trati najel velmi slušnou porci kilometrů.