31. 8. 2024 Bližší Lhota
Prodloužený víkend na Lipně jsme z důvodu Honzovy pracovní zaneprázdněnosti zahájili kvapným odjezdem na sklonku čtvrtečního večera.
Pátek ráno startujeme ovesnou kaší a průzkumem zázemí a tratí v okolí Bližší Lhoty rozkládající se na hezčí straně lipenské přehrady. Jsem zvědavá na půjčeného gravela od Pepy a na to, jak se sehraju se strojem, na kterém mám pramálo zkušeností. Na tomto typu kola jsem seděla jednou. Ne úplně padnoucí geometrie a nestabilní přední stavba stroje mě však tehdy do dalších pokusů nenamotivovala.
Bikerská 35km dlouhá trasa vedla po štěrkových a širokých lesních cestách od Bližší Lhoty ke kanálu, napravo k Vysoké Peci a kopečkem zase zpět ke Schwarzenberskému toku. Od něj se nakonec odklonila a přes sjezd a zvlněný terén vrátila cyklistu zpět do rezortu Knížecí cesta.
Jednookruhový běh čítající 10km následně proklusnu v pomalejším tempu. Jsem nadšená z šumavské přírody a z teplíčka, které si ve vlhkém lese poměrně užívám. Závěr po silnici však drobně utaví i toto nastavení, takže nezbývá, než hupsnout do lipenských vln a ochutnat i kousek z budoucích 700 závodních metrů.
Hlavně pít! Před závodem s pravděpodobným pařákem si na to dávám extra prozor. Spolu s připraveným obědem tedy s sebou k vodě přibaluji dva předem připravené bidony. Jeden s regenerem a druhý s vodou a citronem.
Na břehu však nakonec málem končí celý pozřený oběd, regener a neskutečná hořkost, kterou nasaji z druhého bidonu. Prskám kolem sebe a prskám na Honzu, co to jako je v té láhvi? Honza se rázně obořuje, že mi hlásil, že si bere jeden z početné sbírky bidonů na servis kola. Nedorozumění, ke kterému došlo, však v tu chvíli nedokážu omluvit. Jsem nervózní, protože jsem trochu hořkého moku polkla. Honza se snaží zlepšit atmosféru vtípky o vyčištěnejch trubkách a o tom, jak je Cyklostar dokonalý a nezávadný čistidlo, takže do zítřejšího závodu mě může jedině podpořit. V Jednotě mi navíc koupí mlíko "Krajanka", na kterém ulítávám, aby si mě navenek i vnitřně uklidnil a případně zneutralizoval :-D.
Po večerní rozpravě a setkání se se sporťáky už jen chystám tricajky a odpočívám.
Na sobotní závod se těším. Dorazí i Jirka, Olu a malá, Kubajs K. s rodinkou a k plzeňské sbírce se nakonec přidává i Klempy s Míšou. Jsou zde i další závoďáci a organizátoři, které moc ráda vidím.
Od pátečního odpoledne si drobně vyčítám, že jsem nezvolila delší variantu závodu. Nakonec si ale říkám, že když jsem se rozhodla absolvovat všechny pohárové závody ČTA v terénním triatlonu, volbou druhé verze bych tuto skutečnost nenaplnila. Je to kratší, trasy mají potenciál pro rychlý projev... o to víc budu makat. Tak zní mé přesvědčení a nasazení pro sobotní misi.
Na plavání obléknu organizátory povolený neopren. Beru ho vždy, když mohu. Voda není nejčistší, s chladem mi odchází síla z nohou a neopren je vzhledem k mým plaveckým standardům výhodou. Zaplavu slušně. Dlouhý přeběh do depa mi však nesedí. Oblek mě limituje v rozsahu pohybu a škrtí. Doškrábu se do svého pelechu a snažím se co nejrychleji osedlat nového hořčicového kámoše. Jedu! U kanálu docvakávám Štěpánku na biku a gravelistu, kteří se rozhodnou držet mé nasazení. Chvíli spolupracujeme. Skotské střiky mi však nesedí - nevyhovuje mi rozmanité tempo, které jízda v této skupině obnáší. Do kopce ke kanálu si do hořčicového oře stoupnu a dvojici unikneme, abychom si užili sólo jízdu. Tuším, že časem bychom se ve trojici sehráli a jízda ve třech by byla pravděpodobně energeticky úspornější, nakonec však vyhodnotím, že je mi takto lépe.
V depu si popletu místo. Orientuji se podle běžeckých bot Saucony, jelikož číselná označení na tyči jsou špatně viditelná. Úplně stejné boty však shodou náhod nachystal jiný triatlet o jeden blok před mým stanovištěm.
Přes nadávky doběhnu k sobě, co nejrychleji vpluju do bot, beru přehazovačku, kšilt, gel a makám. V prvním seběhu docvaknu Jirku a před kanálem další dva muže. Na rovince podél vody mě zase předbíhá Jakub S. Až do občerstvovačky s ním udržuji poměrně svižné nasazení. Pak se ale rozhodnu pro to samé, co na kole v opačném režimu. Zvolnit si "na své" a občerstvit se. Při seběhu roztočím nohy. Když v tom lup - křeč do sedací části hýžďového svalu. Ten mi o sobě dával drobně vědět v průběhu celého roku - hlavně při jízdě v autě. Poprvé však takto zaprotestoval v závodě. Tuším, že příčinou může být kolo, které jsem na punk nastavila a osedlala rovnou do závodního, bez předchozích "zajížděcích" akcí. Svalový stah omezuje moje tempo a já zvolňuji na 4:10. Štve mě to. Sílu teď musím investovat do hlavy, která se rozhoduje, co dál. Bude to dobrý, rozběhnu to, rozdýchám. Na druhé straně bojuji se zodpovědností za zdraví do dalších závodů, které mě ještě čekají (MS XTERRA Molveno je závod, pro který je vzniklá polemika oprávněná). Zhruba po kilometru však vyhodnocuji, že to doběhnu. Bolest drobně polevuje a noha se začíná k té druhé přidávat a spolupracovat. Tempo už však nevyvinu takové, jaké bych si představovala a na jaké bych v normálu sama sebe tlačila. Hlava mi dovolí dokončit, ale neJančit. I tak můj doběh postačí k 1. místu v absolutním pořadí žen a k 5. místu mezi všemi 80 závodníky rozmanitých národností, kteří se na této distanci postavili ke startu.
Tímto jsem zakončila tuzemskou sezónu v terénním triatlonu. Teď už jen rozmasírovat a rozprotahovat křečí namožený sval a vhrnout se do posledních pár závodů, které jsou v plánu.
PS. Vzkaz a reklama vývojářům Cyklostáru https://www.cyklostar.cz/ v jednom - nezklame za žádné situace, ale je potřeba se zaměřit na lepší příchutě :-D,
Kommentarer