17. 8. 2024
1500 schwimmen, 37 MTB, 11 trailrun
Hledala jsem sama sebe. Po nevydařené akci v Prachaticích jsem se na pohodových trénincích soustředila především na to, abych očistila hlavu a propojila ji s funkční tělesnou schránkou. V pátek, při zkoušce tryskových pohonů, jsem usoudila, že se trimozková rekvalifikace vydařila a Janice bude dobrá! Jde se závodit!
S Vendulkou Praskou se ráno na parkovišti shodneme na stavu "nervózní". Jsem... trochu, ale věřím, že včerejší vyslanou zásilku ala "připravenost" dnes rozbalím. Počasí je parádní. Pořádný vedro, který mi při závodění vůbec nevadí. Tentokrát žádný veselý a netradiční historky. Všechno mám nachystané do puntíku a všude jsem včas. Ověřuju si jen u Štěpky a Helči směr plavání a hledám očima barevné bójky.
V 11:30 stojíme v aréně obklopené davy fanoušků a zvědavců. Vyvolávají se elitní závodnící a závodnice. Startujeme hned po těch nejlepších mužích. "Jána Dub.ková".
Usmívám se, zní to lépe než s "c". Zazní pověstný "heartbeat" a... už plaveme. K první bójce se udržuju u ocasu skupinky. Nakonec ale opět neuvisím. "Jak je to možné? Síly dost!" Zase jen vlnky teploučkého jezera "O-SEE" a já. Za chvilku však přispěchají na pomoc muži z AG, kteří byli vpuštěni do hry za našimi starty. Snažím se koordinovat pohyb s právě proplouvajícími plavci, ale povětšinou v háku dlouho nepobudu. Až na posledních asi 300m kraulování se chytám plavecky přiměřeně stejně zdatného muže, se kterým si střídavě měníme pozice.
V depu trochu zazmatkuji a vydávám se s kolem ke vstupu místo k východu. Po pár krocích se ale vzpamatuji a naberu kurz správným směrem. Ironicky se vysmívám sama sobě. Když už to totiž vypadá, že bych mohla v depu zazářit, dojem smáznu takovou blbostí.
Tímto zanechávám dva nepovedené kousky u jezera a vydávám se na posléze vydařený trip na biku. "Výletíček" je to poněkud upocený a ufuněný. Trasa je mi známá a částečně v pátek v paměti oživená. Podmínky naprosto skvělé. Cestu už jsem zažila v různých stavech a dnešní "suchý" mi vůbec nevadí. Sjezdy i výjezdy si užívám. Pozitivní dojem i závodní elán převládá. Přiležitostně svačím gely a dostatečně piju. Je teplo, ale pod mrakem. Les udržuje vlhkost - dobře se mi dýchá. Jedu za doprovodu mužů, kteří naši vlnu docvaknou. Vyhovuje mi mít někoho před nebo za sebou. Míjím i některá z děvčat z elitní grupy. S nikým významně nespolupracuji. Je to spíše sólo jízda s doprovodem v dohledu. Všechny přírodní překážky vyžadující technické dovednosti dáváme s běloušem jako nic. Těší mě pocit, že už si mohu být v mnohých pasážích jistá, a to i v poměrně svižném tempu. Mám srovnání s předchozími roky a jízdu, jakou předvádím na této 37km dlouhé trase dnes, jsem neště nezažila. S radostí se závěrem pouštím i do bike parku a pumptracku, který je pro všechny závodníky nachystán ke zdolání u jezera.
Najíždím do depa a ... pak to začne. Roztočím nohy, kterým už nehodlám z tohoto svižnějšího běžeckého apelu ulevovat. Pořád si ale kontroluji, aby pocity byly dobré a vydržely v tomto stavu co nejdéle - ideálně po celých 11km v terénu. Honza mě podporuje. V hlase, při vyslovování mého jména a doprovodných podpůrných výkřicích, slyším prosbu, naléhavost a pýchu. Ve chvílích, kdy ho míjím, mi ale vůbec nehlásí pozici. Neptám se - většinou ví, co dělat, aby slovy a instrukcemi pomohl. Prostě jen běžím, jak to cítím a jak to jde. Trasa ve dvou okruzích mi odsýpá. Úžasní fanoušci mi nohy energeticky dokrmují prostřednictvím rozmanitých hlášek. Sbíhám další závoďačky. Občas vidím i červená čísla a holky z mé vlny. A najednou... předběhnu i ty, které mě v Anglii, v Řecku a v Prachaticích nechaly za sebou. Vůbec ale netuším, kdo je vpředu. Od předposledního místa po plavecké části jsem už raději nic jiného, než sebe, neřešila. Počítat překonané "soupeřky" mě ani nenapadlo. Podle Honzova hlasu ale vnímám, že je to dobrý. Začínám být tímto směrem zvědavá. Tak třeba 5. místo? To by bylo super. Dobíhám. Hlášení moderátora přehlušují fanoušci po stranách cílové rovinky. Užívám si jejich zájem a zvesela cválám cílem.
Gratuluji Helence Karáskové a ptám se, kolikátá je a zda neví, jak jsem na tom asi já. Helča si myslí, že jsem 3. Valím na ni oči. Pak zbystřím a pozorněji naslouchám reprákovému hlasu. Najednou se to všechno děje - focení, gratulace, medaile, květinový ceremoniál, věnec na krku, šampus na hlavě.... a já stojím vedle Anny Zehnder (1.) a Helči (2.) na stupínku č. 3. Jako fakt! Pořád mám na dohled Duba čekajícího za mantinely. Usmívá se. Lesknou se mu oči stejně, jako mně. Furt to nechápu. Závodníci, se kterými se dále potkávám mi gratulují. Povídáme si. Dávám to i lámanou němčinou a angličtinou na uživatelské úrovni. Věnec na krku mám poprvé a podobný pozávodní pocit sama ze sebe jsem ve slabším odvaru zažila na loňském Czechmanovi a XTERRA Prachatice (loňské!). Teď je to silnější, korunované nečekaným děním. Jsem šťastná a opravdu srovnaná - zase v závodním i after módu se vším všudy. Při vyhlašování se štípu. Stojím tam s těmi borci z XTERRY, který tolik sleduju a fandím jim. Jsem po jejich boku... fakt jo!
Největší radost mám ale z toho, s jakou jistotou a znalostí svých pocitů a stavů jsem tentokrát závod absolvovala (opravky letošních Prachatic vyšly). Bylo mi kontrolovaně dobře a odvážím si ty nejlepší zážitky. Jako bonus 2. nejrychlejší bikečas (po Helence) a 2. nejrychlejšǰ běžecký (po Anně). Do dalších závodů hlavně zase svoji hlavu.
Gratuluji kamarádům ke skvělým výsledkům - celkem jsme jim tam ty stupínky obsadili i v AG.
Ráda bych také vyzdvihla dokonale značenou trať, organizační zaštítění a krásné prostorné zázemí tohoto závodu. Děkuji organizátorům za bezva počin a díky všem, co mi věří a podporují moje nasazení a triUFOnství. Největší klobouček ale zaslouží DUB!
Foto: Pavel Praský, Dub, Philipp Herfort Photography
Comments