18. 5. 2024 Plzeň (54km)
"Cyklomaraton, určený pro nadšené milovníky horkých kol, tě zavede do srdce divoké přírody na trasách o délkách 30 a 54 km. Během této epické jízdy na kole se ocitneš v širokém údolí řeky Berounky, očaruje tě výhled z vyhlídky "Na oulehli" na oblast Radnicka, obkroužíš mýtický menhirový kruh a budeš svištět malebným údolím Korečnického potoka a řeky Klabavy. A samozřejmě, nebude chybět ani adrenalinový zážitek na Berounka trails!
Tento nekompromisní okruh stojí za to, abys ho prozkoumal, vyzkoušel si své fyzické a duševní hranice. Tak vezmi kolo, pozvi kamarády a vydej se na nezapomenutelné dobrodružství! Připrav se na vzrušující výzvu, která tě nikdy neopustí!"
I takto organizátoři nalákali na akci stovky nadšených bikerů.
Milovnice horského kola a divoké přírody jsem a popisovaná místa mám kusovitě projetá. Novou, 54km dlouhou trasu, však s předstihem prozkoumat nestíhám. Věřím ale, že "na oči" to nějak půjde... tedy... pojede.
První kilometry jsou na takovém závodě klíčové a pro mě nejvíce nepříjemné. Když se k tomu přidá nevhodná startovní pozice (Proč jsem si nestoupla víc dopředu???) a následný karambol cyklistů po startu, stane se úvodní výjezd na Chlum malinkým peklíčkem. Se snahou neztratit kontakt s těmi vpředu akceptuji přísný diktát síly a kadence. Slevuji až u rozhledny. Pro znalce se jedná o totálně nevhodný start, po kterém tělo dále hůře poslouchá. Já se však nějak oklepávám a jedu. Na dlouhé úzké stezce za Bukovcem však dojde k opětovnému zdržení. Není kde předjíždět a já musím vydržet až za lávku. Hned za ní je totiž moje šance - zábělský kopeček. Cyklisté se kolem mě neustále přelévají a upevňují si své pozice. Neslevuji a nechci se nikde zdržovat. Občas se za mě někdo chytne. Já si opravdově ulevuji až zhruba na 20. km, kde předjíždím Janču Ž. (v mylném domnění, že se jedná o vedoucí ženu závodu). Tam se také setkám s mužem, který má podobné tempo a nasazení. Do kopce nás táhnu já a roviny zastane on. Dupeme, co to jde a společně dotahujeme skupinku. Celá cyklosešlost se mi však při sjezdu trailů vzdálí. Občas ji dotáhnu, občas jedu sama a nakonec s jedním mužem, zbloudilcem, ukrojíme posledních 10km. Makám co to jde. Honza mi v Dolanech u campu hlásí, že jsem 2. žena a na 1. chybí 30s. Cože? Aha... Marky je vpředu. V umanutém stavu sjet manko začnu dupat jestě víc. Zadní zábělský kopec vyfuním se zkřiveným obličejem. Dojede mě závodník Michal (Kašpi), který se mě rozhodne hecovat. Motivuje mě, abych neslevila ze svého úsilí. Hlásí, kolik kopce mi chybí na hranu. Jede vedle a jeho tempo a slova mě odpoutávají od myšlenky ulevit si. Stávám se naprosto poslušnou závodnicí a dělám přesně to, co mi nový parťák na trati mile diktuje. Ve sjezdu mi ujede, ale já věřím, že ztrátu opět smáznu a instrukce ochotného závodníka budu moci ještě chvilku oddaně následovat. Je tu však opět osudná ulička před Bukovcem, kde si to hned za lávkou valí méně dravý závodník. Zase není kde předjet. V tento čas ztrácím definitivní kontakt s mým motivátorem. Do cíle dojíždím 24s za Markétkou. Čeká mě tam také můj hecař, který se mi svěří, že skupinu s první ženou sjel a lituje mého nechtěného odpadnutí.
Takový je ale závodní život. Nikdy nevíš, co a kdo tě potká, jakou situaci budeš muset ve vteřině vyhodnotit a adekvátně na ni zareagovat. Není to jen o výkonu, ale i o logistice, strategii a náhodě.
S vlastním nasazením jsem spokojená. Jela jsem podle svých aktuálních možností a místy jsem se opravdu "zmáčkla". Byl to nádherný, ačkoliv drobně deštivý a bahenní cyklistický zážitek. Zpětně hodnotím, že motivační text v úvodu naprosto koresponduje a podtrhuje mé dojmy.
Yorumlar