25. 5. 2024 Klatovy
103km/2,5km
Nejnáročnější na závodění je jít den předem včas spát. Ve 4:30 totiž nevstávám ani do bazénu (na plavání mám buzení natrénováno 3x do týdne, avšak o hodinu déle :-D). Dala jsem to, ale v Přešticích se při jízdě na závod ohlašují mikro spánky. Honza se mě snaží probudit dotazy hodnými ke konverzaci, avšak já jen apaticky klimbám.
Po vyzvednutí startovního čísla 34, které jistí start zpředu (vysloužila jsem si ho loňským stříbrným dojezdem), zahajuji rychlé chystání pojízdné cukrárny (chápej - nasoukat jídlo a gely kam můžeš). Následné potěšující setkání s Pavlem Kvítkem z KOVO Praha mi zajistí erudovanou společnost při zahřívací jízdě před startem.
V 7:30 už závodníci nervózně postávají na lajně. Čekání na odpal je napínáno tradiční předzávodní písní od kapely Manower. V těchto chvílích nebývám příliš komunikativní - většinou se soustředím na přípravu - mít vhodně nastavený převod, překontrolovat upevnění přilby, nosník, brýle, výživu na cestu, atp. Tentokrát ale vyhodnocuju, že ze začínající nervozity by mě vytrhlo pár slov. Zahajuju polemiku o délce předzávodní koncentrace s vedle stojícím bikerem. Shodujeme se, že už bychom jeli.
Přání splněno. Zahajovací jízda je provázena městem a start odmávnut do pole a prvního krpálu. Držet přední pozici se mi daří i v kopci. Je mi však jasné, že "motorka" Milča, která si jede pro obhajobu titulu královny, dlouho otálet nebude. V polovině kopce mě předjíždí. Snažím se udržet druhou příčku mezi ženami, což se mi nakonec podaří. Cesta je však deštěm parádně upravená do bahenního a kluzkého stylu, takže oproti loňsku pociťuji několikanásobný apel na sílu při výjezdech a na opatrnost při sjezdech. Obezřetnost na cestách dolů je mi vesmírem připomenuta už na 10.km, kdy mi kolo odskočí na nepostřehnutém vlhkém kořeni. Zvedám se a jedu dál - svižně, ale opatrně. Nechci už takové situace riskovat, což jde v naordinovaném počasí jen velice ztěžka. U Velhartic je mi vedro a začínám se vařit. Trasa je jako na horské dráze. Chvíli nahoru, chvíli dolů. Má dokonale značené cesty rozmanitého podloží. Díky předchozím srážkám však notně podmáčený přírodní podklad. Potenciální parťáky trochu brzdím ve sjezdech po tom, co si povyrazím z kopýtka směrem vzhůru. Jedu ale dost často sama nebo s odstupem a ideálem mít někoho na dohled - to mě motivuje. Ve chvíli, kdy se však za někoho ve větší rychlosti chytám, obdržím z jeho zadního kola pořádnou dávku bahna. Tyto střiky tedy raději vynechávám.
A heleme se, borec z Aimtecu - můj zábělský vesmír. Jirka mě zdraví a upozorňuje, že v mém předchozím reportu je chyba. Jirka prý totiž není Jirka, ale Michal (už je to přepsané). Přemlouvám ho, že se mi k němu hodí víc Jirka nebo Jindra a že to teď teda bude blbý, když už jsem si na jeho jméno zvykla. Trapas je totálně dokončen, když k dokonalému jménnému guláši přidám při konverzaci v cíli oslovení "Pavle". Podstatné je ale to, že se mě tento skvělý biker rozhodne povzbuzovat a kontrolovat. V tu chvíli se mi jede nejlépe za celý závod - mentálně i fyzicky. Prohodíme pár slov a já si chvilku v závěsu za jeho zády orážím. Občas mi ujede a já se zase snažím neztratit energii, kterou mi tento člověk pomáhá. V závěsu nevydržím dlouho. Láme se to. Rozdělení tratí a fandící Dub (byl zase úplně všude na této 103km dlouhé trase - nechápu :-D) ohlašují jediné - pověstný výjezd na Můstek. Od Pohádky už je to rychta a já se rozhodnu rozvrhnout síly, abych u Studánek nebyla zakyselená. Jir... Michal se vzdaluje a dohání Peryho. Mám je před sebou na dohled až na Můstek.
Tam to začíná - strašnej slejvák. Odbočuju do dlouhé sjezdové pasáže, kde se mě zmocní zima. Přes zabahněné brýle téměř nevidím. Když to jde, ukazováčky používám jako stěrače. To, co se nabaluje na mé tělo včetně uší, úst a nosu, raději nevnímám. Kluzké kameny a bahno se mění v potok, který projíždím a v občasném neviditelnu se modlím, abych nenajela na něco, co by znamenalo defekt a jistojistě podchlazení. Nemám na sobě ani píď suchého oblečení. Déšť se prolíná s hustou mlhou. Vlhkost a chlad by se daly krájet. Poprvé opravdu zalituji, že jsem si do kapsy nepřibalila bundičku. Těším se na táhlý kopec, který si plánuju svižně vytočit. Moje tělo však začíná potřebnou energii koncentrovat kolem důležitějších orgánů a kámošky nohy přestávají spolupracovat a regenerovat.
Nezahřívám se a energie, kterou se snažím doplnit přes cukry, najednou ubývá. Cítím zatuhlá ramena z toho, jak se krčím zimou a nepřirozenou silou, kterou do cyklistiky vkládám. Watty uvadají, stejně jako moje tělo. Pod "Rovenskou horou" začínám strategicky překecávat tělesnou schránku hlavou a utěšovat ji, že zbývá už jen něco přes 20km (ve skutečnosti 28). To dojedu.
A taky že jo. Poslední výjezd na "Klatovskou hůrku" makám. S vidinou cíle to hecuju. Jedu závěrečný stoupák na jehož vrchu slyším fandit muže a ženu stojící vedle kol. Řvou na mě, že je to poslední kopec, že to přeci vyjedu, když už jsem dala takovou štreku, ať zamakám..., atp. Muž najednou hlásí: "No nekecej, vždyť to je naše Jana!" Zvednu hlavu od podrceného výjezdu a téměř dojetím děkuju Martymu Sýkorovi a jeho ženě (organizátoři bikerských počinů na Karlovarsku).
Dojíždím do cíle a je to. Jsem šťastná, ale pořád se klepu. Necítím ruce ani nohy. Beru kolo i sebe k hasičům, kde proudem studené vody střídavě očišťuju bahenní nánosy na mém těle a na konstrukci kola. Kdosi mi radí, ať si zajdu na sprchu do školy. Představa dalšího byť kilometru v mokrém mě ujišťuje, že bude bezpečnější dokončit očistu zde a u velice blízkého zázemí - u našeho auta. Honza v něm topí jako v zimě a já se hřeju. Oblékám do suchého, jím a rozmrzám.
Fandíme dojíždějícím cyklistům, a kecáme pak ještě do vyhlášení se spousty známými. Jsme nejvíc s Víťou, který za námi dojel z Plzně na silničce. Dáváme si dobré kafe a užíváme si sluníčka, které se rozhodlo mě nakonec oslnit a odměnit notnou dávkou tepla.
Comments